Himalaya 2010 - Den 1. a 2.
Den 1. a 2. – 1. 10. 2010 a 2. 10. 2010, Praha – Nové Dillí
Bylo, nebylo, jednoho dne se zrodil nápad, který se zdál zprvu naprosto šílený a neuskutečnitelný, nicméně uskutečnil se a opravdu stál za to. A jakýže nápad to byl? Vydat se s Harýkama po stopách Yettiho přes Indii, Nepál a Tibet až k vrcholku světa na Mt. Everest. Takovýhle výlet na Harýkách ještě nikdo neabsolvoval, tak proč nebýt první. Stačí mít za kamaráda himálajského tygra, který přípravě výletu, boji s byrokracií a všudypřítomnými blbci obětuje přes půl roku života, a pak už jen sbalit motorku, sebrat všechnu odvahu a vydat se do neznáma.
Vyrážíme 1. 10. 2010 odpoledne z ruzyňského letiště. Skóre cesty: 5,5 hodiny do Dubaje, 4 hodiny na přestupu, 2,5 hodiny do Nového Dillí, zapomenutý pásek u bezpečnostního rámu /přinesený zpět hezkou letuškou/, dvakrát ztracený a nalezený pas, jednou ztracený a nenalezený telefon Blackberry.
Do Dillí přilétáme 2. 1. 2010 dopoledne. Na letišti už na nás čeká náš průvodce – Julian Urban. Pro Chupita starý známý, se kterým absolvoval před dvěma roky cestu po Ladaku. Je tu vedro, vedro, vedro. Kulturní šok se nekoná. Není moc z čeho. Nejen, že je svátek – den Gándhího, ale za pár dní začínají hry commonwealthu a město je vylidněné. Děti mají 14 dní prázdniny, plno obchodů je zavřených, nikde nikdo /na indické poměry/, což je výhodou, když metrem vyrážíme do města. Vypadá to tu spíš jako příprava do boje, než na sportovní hry. Po městě jsou všude zátarasy, na každém druhém rohu hlídkují vojáci se samopaly. Někde jen tak stojí, jinde jsou schovaní za hradbou z pytlů s pískem. Před vstupem do metra či do veřejných budov je samozřejmostí osobní kontrola.
V rámci prohlídky města nejprve dobýváme Červenou pevnost, následuje Láhaurská brána, rušná ulice Čandní čauk, Páteční mešita a projížďka rikšou skrz staré Dillí. To je jízda, příšerný mumraj. Ze všech stran a do všech stran se najednou prachem řítí náklaďáky, auta, motorky, kola, rikši, chodci, krávy, kozy, psi, opice a plno dalších neuvěřitelných účastníků tohoto dopravního chaosu. Navzájem se vyhýbají na milimetry, je to až neskutečné. Každého napadá stejná myšlenka, nicméně nahlas se ji nikdo vyslovit neodvažuje. Jak v tomhle budeme k---- schopni jezdit?
U večeře se nás Julián snaží přesvědčit, že doprava je tu velice bezpečná. Jezdí se pomalu a je čas reagovat na okolí. Stačí dodržovat jedno základní pravidlo, a to hlídat si předek a mít hlasitý klakson. Vše ostatní, včetně zpětných zrcátek, je naprosto zbytečné. No, uvidíme, zatím si alespoň připijeme na kuráž. Je ovšem tzv. suchý den, kdy se v restauracích nesmí prodávat alkohol. Nicméně i to má své řešení, prostě se zakázaný mok rozlévá z konviček do šálků a je to.
PS: k---- samozřejmě znamená kluci
