Peru 2010
V květnu loňského roku jsem se zúčastnil motocyklové výpravy na jihoamerický kontinent, do Peru. Tato země dosud v mých představách znamenala dalekou exotiku a mimo obecně známých míst jako Macchu Picchu, Cusco nebo jezero Titicaca jsem o ní moc víc nevěděl. Všechno má na svědomí další harleyář Karel Šťastný, který mě pro tuto akci nadchnul, a tak 3.května brzy ráno jsem se sbaleným ranečkem postával v hale ruzyňského letiště a čekal na odlet do Amsterodamu. Celkem se výletu zúčastnilo deset Čechů-osm řidičů a dvě spolujezdkyně a Angličan Tim, který se připojil v Limě. Organizačně byla expedice na místě zajištěna dvěma holandskými operátory Gertem a Larsem, kteří pořádají motocyklové dýchánky po celé Jižní Americe a ze zpětného pohledu musím uznat, že svou práci dělají dobře. Po dvanáctihodinovém letu z Amsterodamu do Limy jsme se ubytovali v malebném hotýlku téměř na břehu Pacifiku a nemohli se už dočkat, až nasedneme na motorky.
Po dni stráveném prohlídkou starobylých koloniálních památek Limy další ráno vyrážíme podél pacifického pobřeží po panamerické dálnici na sever. Místo majestátních Harleyů tentokrát sedláme lehká endura-rejže-vetšinou Honda NX 400 Falcon, jen 3 stroje jsou silnější kubatury-Honda XF 650 L, Kawasaki KLR 650 Yamaha XT 660R. Nutno podotknout, že jiné stroje by rozbité cesty v Andách a pralese projely stěží. Vedle Karla Šťastného se výletu účastnili ještě další dva harleyáři doktor Kochal alias Karel Kudláček a Pavel Kubásek Kubů, který se na enduru změnil v neskutečného draka. Po noclehu v přímořském letovisku Barranca začínáme stoupat poprvé do hor a během dvou hodin jsme ve výšce 4100 m n.m.v Černých Kordillerách. V pozdním odpoledni přijíždíme do vesničky Yungay, nad kterou se tyčí nejvyšší peruánská hora Huascarán 6768m. Jsme zde téměř přesně čtyřicet let poté, co ničivá lavina kamení a bahna z úbočí této hory vyvolaná zemětřesením způsobila rozsáhlou katastrofu v širokém okolí a mezi několika tusíci obětí byli i členové československé horolezecké výpravy. Večer se ubytujeme v malebném městečku Caraz 2285 m n.m.s klasickým koloniálním náměstím Plaza de Armas-všechna centrální náměstí se jmenují Plaza de Armas, což usňadňuje orientaci v kterémkoliv městě. Další den nás čeká jedna z nejkrásnějších etap-čistokrevný off-road Kachním kaňonem velice prašnou kamenitou cestou s 39 tunely, vytesanými do kolmé skály. Každé setkání s protijedoucím náklaďákem nebo autobusem je zážitkem, není moc kam se uhnout a musí se počítat s tím, že Indián za volantem trucku se zásadně nevyhýbá. Dodnes nechápu, jak se mohou s nákladem na korbě do těch tunelů vejít, od stěn je dělí snad centimetr. Zhruba 60 km nám zabere 5 hodin jízdy, po sjezdu do městečka Huallanca pokračujeme podél řeky Santy, cestu si zpestřujeme přejezdem několika mostů se zbytky prken a trčícími armaturami. Večer se opět setkáváme s pacifickým pobřežím v letovisku Huancacho, několik kilometrů od Trujilla. Další den trávíme prohlídkou úžasného palácového komplexu Chan Chan, zřícenin hlavního města čimujského králvství z doby kolem 1100 n.l. Zkouším se koupat v Pacifiku, který má odhadem 17-18 stupňů, ale výsledkem je jen několik modřin a odřenin od ostrých kamenů na dně, po kterých nelze chodit ani náhodou. Ráno pokračujeme opět do And, dosahujeme průsmyku ve výšce 4100 m. Každé slezení z motorky a rychlejší krok způsobí značné zadýchání, a proto nevěřícně koukám na fotbalové hřiště, kde se v této výšce prohání za mičudou 22 domorodců jako by se nechumelilo. Já bych asi nemohl dělat ani rohový praporek, abych se hned neunavil. Cestou míjíme několik rozsáhlých dolů, některé z nich jsou na zlato, což se pozná podle ozbrojených stráží u vjezdů. Nocujeme v městečku Huamachuco ve výšce 3180 m a musím říct, že už jsem zažil lepší noclehy, budím se asi dvacetkrát a popadám dech. Další den se po štěrkové prašné cestě dostáváme do jednoho z nejkrásnějších měst se zachovalou španělskou koloniální architekturou Cajamarca, kde jsme ubytováni přímo v centru na Plaza de Armas v luxusním hotelu s bazénem a dobře zásobeným barem. Lituji, že jsme nepřijeli o čtyři dny později, mohl jsem se zúčastnit peruánské gynekologické konference o neplodnosti pořádané v tomto hotelu. Navštěvujeme místní přírodní lázně s termálními prameny, které prý navštěvovali s oblibou i králové Inka. Další den nás čeká jen krátká etapa do Celendínu, odkud se po večerní bujaré oslavě narození Kubáskovy vnučky a utužení česko-holandsko-anglické družby moravskou slivovicí vypravujeme ráno na nádhernou etapu po úbočích And s průsmyky ve výšce 3000 a 3680m, mezi nimiž sjíždíme do výšky 800 m k řece Marańón. Chvílemi se ve slunečním svitu projíždíme nad roztrhanými mraky,f oťáky mají pernou šichtu, prostě paráda. Odpoledne přijíždíme do vesničky Leymebamba a navštěvujeme jedinečné muzeum se 150 mumiemi z chachapoyského mauzolea a kolekcí artefaktů z běžného života Indiánů předkolumbovské éry. K večeru stoupáme 20 km rozbitou adrenalinovou cestou k indiánské pevnosti Kuelap a 15 km pod ní se ubytováváme v malebném hotýlku, na jehož zahradě se nám v keřích daří pozorovat kolibříky. Když jsem jednoho slušně požádal, aby se chvilku přestal vrtět za účelem fotografování, uletěl. Ráno se nalehko vydáváme na prohlídku obrovského pevnostního komplexu, který je největším z předincké éry a v době prosperity v něm žilo 3000 lidí. Je to neuvěřitelná stavba, která je zatím stranou turistického ruchu, ale časem se turismus jistě dostane i sem. Další cesta nás vede do údolí, kterým pokračujeme do zbrusu nového hotelu v blízkosti vodopádu Gocta, údajně třetího nejvyššího na světě, který padá z výšky 770 m. Přímo k vodopádu vede jen pěšina a výlet prý trvá celý den, proto se spokojujeme s výhledem z terasy hotelu s orosenou plechovkou piva v ruce. Ráno pokračujeme asfaltovou cestou na sever a po několika desítkách kilometrů se napojujeme na silnici spojující pobřeží s džunglí směr Tarapoto. Pozdě odpoledne přijíždíme do této vstupní brány do amazonské džungle, teplota se šplhá ke 40 stupňům a devadesátiprocentní vlhkost znamená zásadní změnu proti předhcozím dnům. Ubytování je luxusní v bungalovech s bazénem a houpacími sítěmi, následující den volna trávíme prohlídkou města, nakupováním na tržišti a jízdou v ťuk-ťucích, které se svým objemem 125 ccm mají co dělat, aby uvezly hodně přes 200 kg evropského nákladu/míněni dva lidé v jednom ťuk-ťuku/. Ve městě jich jezdí tisíce a sledovat jejich předjížděcí a vyhýbací manévry je opravdu zážitek. Z Tarapota vede cesta přes Juanjui do Tocache, což byla dříve oblast permanentní války mezi drogovými gangy pěstujícími v pralese koku a armádou a v průvodcích se důrazně doporučovalo této oblasti se vyhnout. Naše zkušenost byla naštěstí zcela jiná, mimo častých patrol na silnicích jsme nezaznamenali žádné nepříjemné překvapení, i partyzáni Světlé stezky asi dostali echo, co se na ně řítí za bandu a raději se schovali v džungli. Absenci přestřelek nám však plně vynahradila 170 km dlouhá kamenitá a velmi rozbitá cesta okrajem pralesa, která v kombinaci s 65 stupni na slunci/měřeno silozpytně termografickým přístrojem doktora Kochala/ způsobila značné vyčerpání a převelikou žízeň, což poznal na vlastní kůži bar v hotelu v Tocache s chlazeným pivem. Následující den se ve městě Tingo María loučíme s amazonskou vegetací a opět stoupáme do And, kde ve výšce 4330 m navštěvujeme jedno z nejvýše položených měst na světě, Cerro de Pasco s největším světovým dolem na stříbro. Při pohledu na slumové ubikace horníků a jejich kukuče ve městě jsem rád, že tu nemusím trávit čas po setmění. Po cestě přes náhorní plošinu s obrovským měděným dolem a spoustou náklaďáků klesáme do půvabného koloniálního městečka Tarna a po noclehu v krásném hotelu pokračujeme po asfaltce do Huancaya a odlehlého horského městečka Huancavelica ve výšce 3680 m. Odtud se ráno vydáváme na poslední etapu do Pisca na břehu Pacifiku, cesta v horách je opět rozbitá, místy rozbahněná, dostáváme se do nejvyššího bodu naší cesty-průsmyku ve výšce 4853m n.m., kocháme se pohledem na pasoucí se lamy, ani v těchto oblastech však nechybí indiánské osídlení. Pro domorodce zřejmě představujeme příjemné rozptýlení stejně jako oni pro nás. Po nezbytném skupinovém fotografování se z průsmyku rozjíždíme teď už definitvně dolů, blátivou cestu postupně nahrazuje štěrk a nakonec asfalt, vzhledem k defektu jednoho z kolegů přijíždíme do přímořského městečka pozdě večer a po zanícené debatě s Gertem a Timem o vyhlídkách holandské fotbalové reprezentace na blížícím se mistrovství světa jdeme dlouho po půlnoci spát. Ráno nás čeká ještě bonbónek v podobě výletu do národní rezervace Paracas k Tichému oceánu a ježdění v dunách, což je opravdu fantastický zážitek, a odpoledne přesun autobusem do hotelu v Limě a druhý den ráno odlet do Evropy. Vaya con Díos Perú, byla to nádhera!!!
Několik fakt na závěr: délka trasy cca 3500 km, téměř polovina po nezpevněných cestách, počet vypitých piv 3-6 denně, strava v místních restauracích kvalitní a levná, ubytování v drtivé většině na velmi dobré úrovni, asi 10x defekt pneumatiky, 2x proražený blok motoru, 1x ulomená páčka u spojky. Lístky koky k dostání v horách vcelku běžně, účinek žvýkání na mou nervovou soustavu minimální, možná snadnější adaptace na vysokohorské prostředí a prevence proti vzniku horské nemoci/soroche/. Výběr trasy perfektní, myslím, že to nebyl poslední výlet za Indiány .A to je asi tak fšechno. Šťoural
